Lidová moudrost 3. – Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere

„Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere“, říkal mu tatínek, kdykoliv přinesl něco z práce. Všichni sice tušili, že to spíše ukradl, než dostal, ale nikdo onu moudrost nezpochybňoval. Protože když si to zaměstnavatel nehlídal, bylo to vlastně skoro totéž, jako by to zaměstnancům dal.

„Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere“, říkala maminka, kdykoliv se nachomýtla k nějaké propagační akci a mohla si tam vzít nějaký ten vzorek na ukázku zdarma. Co na tom, že to většinou vůbec nepotřebovali a půlka přineseného se nakonec vyhodila?

„Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere“, říkal mu dědeček, budiž mu země lehkou, když mu organizátoři prezentačních akcí slibovali dary. A na rozdíl od jiných nachytaných seniorů byl dědeček liška podšitá, takže se od šmejdů vždy vracel s nějakým tím dárkem, zároveň však nezruinován. Protože tito předem netušili, že dědeček strávil za násilnou trestnou činnost po kriminálech tolik let, že ho nějaký ten floutek nezlomí. Naopak – jednou ve snaze získat slibovaný salám zlomil dědeček propagátorovi obě ruce a nos navrch.

„Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere“, říkala mu pak babička, kdykoliv jí dědeček takto ukořistěné dary předával.

„Blbej kdo dává, blbější kdo nebere“, říkal si nakonec i on sám. Zvykl si na to, uznal, že je to vlastně moudré. Ovšem jen do osudného zlomu.

„Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere„! Takový nesmysl! Že já tomu jenom uvěřil!“ Už nikdy nepřestal takto lamentovat. Nebyl hloupej ten, kdo dával, hloupej byl on, že bral. Přesněji že se nechal přemluvit svým současným tchánem a vzal si ji za ženu.