Lidová moudrost 11. – Komu se nelení, tomu se zelení

Pan Procházka byl docela obyčejný člověk. A takový docela obyčejný člověk nemívá právě na růžích ustláno. Pracoval od rána do večera, běhal od čerta k ďáblu, jen aby si vydělal na své živobytí, aby se nějak udržel nad vodou.

Přes jeho usilovnou snahu se mu však stále nedařilo zbohatnout. Byl pořád chudý jako kostelní myš, ačkoliv v dnešní době je otázkou, jestli je toto přirovnání ještě platné s ohledem na restituce církevního majetku. A tak se musel poměrně dost šidit i na jídle.

Onoho dne si měl v úmyslu dopřát jen nějakou tu nepříliš kvalitní měkkou uzeninu. Tedy párek párků. Koupil si je hned dopoledne a dal si je za okno, maje v plánu si je sníst k obědu.

Jenže pak se to zvrtlo. Po nákupu odběhl ještě na chvíli na pracoviště, kde jej ale čekalo nemilé překvapení v podobě náhlé laviny povinností, jež nesnesly odkladu. Musel tu zůstat a činit se, ani na okamžik se nezastavil, nepoobědval.

A konečně bylo vše hotovo a on zamířil k domovu. Ovšem cestou ho v hromadné dopravě dostihla esemeska. Že prý jestli by si nechtěl přivydělat nějakou tu korunu. A kdo by nechtěl, že?

Znamenalo to vystoupit o dvě zastávky dřív a zajít ke klientovi. Měla to prý být jenom chvilka, jenže vše nakonec nebylo ani zdaleka tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Celé hodiny tu pobyl, než bylo vše tak, jak má být. A to si nakonec ještě musel zaběhnout do práce pro chybějící instrumenty a vrátit se, aby učinil ve svém počínání poslední krok.

Když opět zamířil k domovu, již se stmívalo. A jak jenom se domů těšil! Nejen že bude mít konečně klid, ale taky konečně pojí ty své párky. Jenže nepojedl. Protože venku nebylo nijak zvlášť chladno. A to víte, levné uzeniny…

Na to se dalo jen říci: Komu se nelení, tomu se zelení…