Lidová moudrost 12. – Za dobrotu na žebrotu

Pan Radana byl v cizím městě, kde se vůbec nevyznal. Nevěděl, kam se vrtnout a navíc tu byl bez své ctěné choti, jež by mu říkala, jak si má počínat.

A tak není divu, že ve chvíli, kdy jej přepadl hlad a žízeň, zamířil do první restaurace, jež se mu připletla do cesty. A její hledání trvalo hodně dlouho, takže když konečně na jednu narazil, nehleděl napravo ani nalevo, byť hlady už šilhal. Zamířil přímo do jejího vchodu. Restaurace vypadala vcelku slušně, příjemné prostředí, vzorná obsluha. A i to, co se linulo z kuchyně, nebylo rozhodně nepříjemné. Právě naopak.

U sousedního stolu uzřel vepřové s knedlíkem a se zelím a tudíž už bylo rozhodnuto. Ani jídelní lístek nepotřeboval. Objednal si toto a nic jiného. Kuchař se vskutku vyznamenal. Tak dobře nevařila snad ani maminka pana Radany a že to byla vyhlášená kuchařka, jež ve své rodné obci by zastínila i Rettigovou.

A tak si pan Radana, sotva dojedl, dopřál nášup. A pak ještě jeden. Dopřál si vepřovou večeři o celých třech chodech a pořád ještě neměl dost. Vrchní se na něho sice díval tak jaksi divně, trochu podezřele, ale náš zákazník náš pán. A tak se servírovalo a servírovalo. Po hlavním chodu přišel na řadu zákuseček, pak druhý, něco na zapití. Až pak se pan Radana cítil uspokojen. Přesněji bylo mu jako v ráji.

Na několik okamžiků. Protože pak si poručil účet. A pochopil, proč byly zdejší služby tak perfektní, bez jediné vady na kráse. Protože přesně odpovídaly cenám, nad nimiž by se nepodivili snad jedině zaměstnanci NASA, zvyklí na obrovská čísla.

Když pan Radana opouštěl podnik, nemohl si nevzpomenout na lidové moudro – Za dobrotu na žebrotu…