Lidová moudrost 13. – Všechny sláva, polní tráva

Zima se pomalu blížila ke svému závěru. Bylo to znát venku a samozřejmě i tady uvnitř. Tedy tady v kravíně. Protože ať se vám to líbí nebo nelíbí, i kráva je živý tvor a vnímá, že přichází jaro.

Dvojice nerozlučných kravích kamarádek tu postávala vedle sebe a obě se už notně nudily. Protože to víte – zima byla dlouhá a když má jeden po celé měsíce koukat jen na stále tutéž zeď nebo na ty krávy od naproti, omrzí to. A nejen to.

Protože ono i každé jídlo se jednou přejí. Krávy sice byly pochopitelně rády, že nemusí hladovět venku v zimní nepohodě, jenže to víte, když se jim servíruje dnes a denně od rána do večera pořád to samé…

Taky by vám to nejelo, kdybyste měli měsíce přežvykovat stále totéž. Sláma, seno, siláž, sláma, seno, siláž, sláma, seno, siláž,… Nejen pořád stejná chuť, ale navíc to všechno dokonce i začínalo na stejné písmeno.

Kravám už se to zajídalo. A to natolik, že dokonce záviděly svým babičkám, které ještě mohly mlsat masokostní moučku a nádavkem si smlsnout i na nějakých těch hormonech a hromadě antibiotik. Což už bylo dnes skoro vyloučené, na co si ty krávy mohly nechat zajít chuť.

A pak se vrata od kravína konečně otevřela a krávy byly vyhnány na louku. Sláva! To bylo radosti.

Mlsně se zakously do prvních rašících rostlinek vykukujících ze země. A jedna kráva si nemohla odpustit zabučení na tu druhou. Vypadlo z ní jedno lidové moudro. Sice, kráva, nepochopila, jak to lidé původně mysleli, ale i v kravím podání to mělo vlastně smysl.

„Jo, to je jiné žrádlo! Všechna sláva, polní tráva…“