Lidová moudrost 10. – Líná huba – holé neštěstí

Měl to pan Kalas ale smůlu! Ležel zrovna na lůžku v nemocničním pokoji a vypadal lecjak, jenom ne dobře. Protože to víte, měl vážnou dopravní nehodu, při níž utrpěl nejednu újmu na své tělesné schránce. A co mu zůstalo zdravé i po onom karambolu, to mu zpřerážel, respektive rozbil, onen profesionální boxer, jenž se vysoukal z auta, které se s tím Kalasovým srazilo.

Prostě pan Kalas ležel v nemocnici, a to téměř bez hnutí. Ono se jednomu dost těžko hýbe, když má všechny končetiny v sádře, krk fixovaný v límci, hlavu ovázanou jako mumie, sdrátovanou čelist, zlámaná žebra i pánev a ještě fůru dalších komplikací.

Ležel tu a nejradši by se v tu chvíli na svůj bídný život vy… Víte, které slovo myslím, že? Nejprve v přeneseném smyslu slova, jenže pak se mu náhle začalo chtít i ve smyslu nepřeneseném.

Nejprve se to snažil vydržet, protože na pokoji právě nebyl nikdo z nemocničního personálu, kdo by mu posloužil a on nechtěl obtěžovat zvoněním na sestřičku. Ale nutkavý pocit sílil a sílil. Až zesílil natolik, že nebylo zbytí. Zazvonil si.

Sestra tu byla už za okamžik. Přesně tak, jak to má být. Přispěchala, aby nebožákovi v rámci svých kompetencí zpříjemnila či usnadnila život.

„Tak copak byste potřeboval?“Jak mile jenom zněl její hlas! Učiněný anděl.

Pan Kalas vyjádřil své přání. Tedy vyjádřil je v rámci svých možností, protože ono se se sdrátovanou čelistí těžko něco vysvětluje. Jaksi to komplikuje nejen artikulaci, ale mluvení vůbec.

„Prosím?“ Nerozuměla mu. Ani když své toužebné přání zopakoval. Jednou, dvakrát, do třetice všeho dobrého. Totiž zlého. Marnost nad marnost. „Napít byste se chtěl?“ „N-e.“ „Někde poškrábat?“ „N-e.“

A pak ji to trklo. Došlo jí, po čem pan Kalas tak toužil. Ovšem nepochopila to jen tak sama od sebe. Pochopila to podle toho, co se od pana Kalase počalo šířit pokojem.

Ovšem už bylo pozdě. Inu: Líná huba – holé neštěstí…