Vzhůru do města

Jakkoliv bydlela paní Radanová na vesnici odjakživa a byla zvyklá, přesto si tam ne na všechno tak docela zvykla, ne se vším byla smířená. Nevadilo jí, že je v místním konzumu více než skromný sortiment zboží, nevadilo jí, že jsou sousedky hrozné drbny, o každém všechno vědí a co neví, to si domyslí a roztrousí po obci, nevadilo jí ani to, že vesnice neoplývala žádnými architektonickými skvosty a s kulturou tam byli taky na štíru,…

Ale přesto! Co jenom by dala za to, kdyby ten její aspoň čas od času slezl z traktoru, zul si holínky a vzal ji z vesnice, kde byla i samotná náves spíše než místem k polaskání na duchu bahništěm, do opravdového „bahna velkoměsta“!

Jenže to on ne. Místní hospoda mu byla nad všechny kulturní památky, tranzistorák považoval za kulturní požitek, pole mu byla nad metropole a zmínila-li před ním něco o touze navštívit nějaké velké město, mohla si být jista, že začne uvažovat o tom, že na ni vezme vidle.

Jak jenom jí to vadilo! Protože i stará Mrázková, která byla nejzaostalejší ze všech tamních drben, už ve městě byla. Jen ona pořád nic.

A tak jednou zašla za starostou, za kterým se tu chodilo v těch nejurgentnějších a autoritativní řešení vyžadujících případech od chvíle, kdy pozbyl svého vlivu soudruh předseda JZD. Ponechme stranou fakt, že se jednalo v obou případech o téhož člověka…

A ten jí poradil. Protože znal něco jako internet či co že to je zač. Našel jí tam jakési slevy ve městech a metropolích a pak, vida její rozzářená očka, zatlačil i na jejího chotě.

A tak se poprvé do města podívala a byla jako v sedmém nebi. A nestalo se to jen jednou jedinkrát. Protože od té chvíle jezdili do měst častěji. Protože i on se nechal zlákat. Slevy mu sice byly lhostejné, ale…

Víte, že existuje třeba i Chrám chmele a piva? A třeba tam od toho okamžiku jezdil děkovat pánu bohu rok co rok. I kdyby na chleba nebylo.