24. října 2014
Kategorie: Bydlení, PR

Stěhování pro amatéry

Jakoby to bylo včera, když jsem jako malý – za sebou své nadměrné ponožky vláčící – capart s údivem „asistoval“ svým rodičům při stěhování z ponurého bytu do rodinného domu, kde jsem strávil většinu svého většinou spokojeného dětství. Tenkrát, tedy v čerstvě polistopadové době, se ještě podobné akce typu „kulových blesků“ zařizovaly přes dobré známé (v případě, že stěhujete, je tím dobrým známým každý, kdo disponuje alespoň malou dodávkou) a na čestné slovo.

Vykládka v PrazeJedním z důvodů, proč bylo mé dětství spokojené, byla sladká nevědomost a mimo jiné i fakt, že jsem netušil, kolikrát v mém vlastním životě ono stěhování, kterému jsem jako malý mohl jen přihlížet, prožiji na vlastní kůži. Během své – takříkajíc – dospělosti jsem se stěhoval již několikrát a jelikož se i přes všechny své nemateriální tendence pomalu a jistě obklopuji více a více „nutnostmi“, s narůstajícím počtem vlastněných věcí roste úměrně i objem spjatých starostí a tak je to pokaždé o něco komplikovanější.

Při mém posledním stěhování už bylo zmíněných nutností poměrně hodně a to i přesto, že jako správný nomád nevlastním vyjma sedacího pytle a barové židle takřka žádný nábytek. Na druhou stranu jsem s nevítaným údivem zjistil, že jsem horlivým sběratelem méně či více potřebných maličkostí všeho druhu a když k tomu přičtu mou milovanou domácí elektroniku a značně rozsáhlý šatník, už jen systematicky shromáždit a zabalit vše ke stěhování mě stálo víc času, energie a duševního klidu, než jsem si byl ochoten připustit. Nemluvě o tom, že jsem radikálně podcenil své „sběratelské“ tendence a naopak přecenil svůj odhad – čtyři krabice od banánů opravdu nestačily a moje cesta po nedalekých supermarketech spjatá s nekonečným sháněním použitých kartónových krabic od čehokoliv (některé vypadaly tak, že jsem ani nechtěl vědět, co v nich bylo dovezeno), tázajíc se někdy ochotného, někdy lehce sarkastického personálu, by vydala na samostatný článek, ba možná i na celovečerní film. Unaven kartónovým maratónem a spíše rychlým než pečlivým balením, jsem zjistil, že to zdaleka „nejlepší“ mě teprve čeká.

Nejsem velkým fanouškem socialistických architektonických skvostů v podobě paneláků, ale jedna věc mě na nich vždy fascinovala – všechny mají výtah. A i když některé výtahy vypadají, že zažily věci, o kterých slušný člověk nechce mít ani ponětí, zpravidla fungují. Můj případ to naneštěstí nebyl. Stěhovat ze čtvrtého patra činžovního domu schod po schodu desítky a desítky kilogramů osobních věcí dá zabrat i sportovně zdatnějším jedincům, mezi které se sebevědomě řadím. A to mi v hlavě stále rezonovala myšlenka, že dolů to jde přeci lépe než naopak.

Když jsem s propoceným trikem (výraz mapy v podpaždí v tu chvíli pozbyl smyslu, vypadal jsem jako mapa celý) a výrazem muže jdoucího na jistou smrt, usedl vedle kamaráda, který mi za symbolickou láhev kvalitního alkoholu poskytl na jedno odpoledne svůj vůz (dodávka to tedy nebyla, ani malá) včetně řidičských služeb a občasné asistence, bláhově jsem si myslel, že si užiji aspoň několik minut klidu. A asi bych si i užil, kdybych na klíně během cesty nemusel dřímat akvárium s polomrtvou rybkou (které jsem v tu chvíli záviděl její pomíjivou paměť) a v zatáčkách, při rozjezdech a při nečekaném brzdění volnou rukou úzkostlivě nepřidržoval milovanou televizi zlověstně se pohupující za zadních sedadlech.

Při příjezdu do místa mého nového bydliště se schylovalo k dalšímu malému dramatu. Na rozdíl od obyvatel pražského centra disponujících vozem (a velice fundovaných strážníku Městské policie), jsem se jako stálý zákazník pražské MHD nikdy moc nezaobíral modrými zónami a parkováním v nich. Dobrým úvodem do této problematiky mi byl asi dvacetiminutový dialog s policisty, který naštěstí skončil vítězstvím rozumu nad paragrafem. Trofejí byla výsada třicet minut beztrestně parkovat ve vyhrazené zóně, ale i tak jsem to měl dobrých třicet metrů ke vchodu. Co však bylo horší, čekaly mě další tři patra do bytu. Opět bez výtahu a tentokrát tím horším směrem, nahoru. Minuty utíkaly a příslušníci Městské policie kroužili kolem auta jako supy nad plechovou mršinou. Když jsem vše vynosil, jediné, na co jsem měl chuť, byla sprcha a čerstvě povlečená nová postel. Sen, který byl v nedohlednu. Abych byt uvedl do obyvatelného stavu, musel jsem vybalit a alespoň provizorně umístit většinu věcí, přičemž jsem sčítal „oběti“. Tentokrát nepřežil skleněný rám (reprodukce, která byla levnější než onen rám naštěstí vydržela) a pár sklenic umístěných ledabyle v krabici, které se mi nechtělo sáhodlouze balit…zřejmě stačil jeden nešetrný přejezd přes retardér. Sečteno, podtrženo, škoda nepřekročila tisíc korun, už to bylo i horší.

Balení nábytku

Když jsem večer konečně ulehl, nebo přesněji řečeno padl vyčerpáním do postele, nevyhnul jsem se lehkému bilancování. Stěhováním jsem strávil takřka celý den a to toho mám opravdu nemnoho a ještě mi většinu času asistoval kamarád, kterému jsem tím pádem taky patřičně znepříjemnil několik hodin jeho života. A přestože je dnes již trochu ohranou hlášku „je lepší vyhořet, než se stěhovat“, nutno brát se značnou rezervou, stěhování asi pro nikoho – snad vyjma lehce masochistických jedinců – není nic příjemného a každý ho chceme mít co nejdřív takříkajíc z krku. I v souvislosti s mou finanční bilancí (pohonné hmoty, láhev pro kamaráda, několik předmětů na odpis) jsem pár minut svého času den na to obětoval a z čisté zvědavosti vyhledal hned několik pražských firem specializujících se na stěhování bytů.

Ty jsem obeslal fiktivním požadavkem na mé uplynulé stěhování a čekal na jejich cenové nabídky. Hned několik z nich odpovědělo prakticky vzápětí, což mě vzhledem k malému objemu mého stěhování notně překvapilo. Dalším v tuto chvíli spíš nepříjemným překvapením bylo zjištění, že ono stěhování, jsem si mohl objednat za takřka stejné náklady, které jsem do něj vložil, trvalo by zlomek času a já bych jen instruoval pracovníky a to od „a až do z“, tedy od zabalení a až po finální umístění do nových prostor. I když jsem člověkem, který se rád spoléhá především sám na sebe, rád zjišťuji, že od devadesátých let se mnohé změnilo a na trhu přibylo značné množství služeb, které normálním lidem šetří čas a energii. Příště už se svépomocí nestěhuji.

Líbil se vám článek? Řekněte o něm přátelům: